Janis Joplin, zpěvačka, jaká se rodí možná jednou za sto let. A zároveň neřízená střela, jež se svým životem prohnala proklatě rychle. Když narazila, bylo jí teprve sedmadvacet let.
Radši deset let života na plný koule, než v sedmdesáti někomu štupovat fusekle, prohlásila kdysi. Kdoví, zdali přitom tušila, jak moc se jí toto možná až rouhačské přání vyplní. A podíváme-li se na celý její osud z odstupu, nelze se ubránit myšlence, že z takhle nalajnované cesty k sebezničení a smrti snad ani nebylo možné uhnout. Na začátku vše přitom vypadalo zcela jinak.
Taková hodná holka
Texaský naftařský přístav Port Arthur, v němž se Janis Joplinová 19. ledna 1943 narodila, nebyl místem, které by nějak přálo osobnostem jejího typu. Jako dítě byla podle všech svědectví téměř bezproblémová. "Byla dobře vychovaná, ale někdy nás tahle rozkošná holčička doslova šokovala," vzpomíná v knize Perla rodinná známá Marie Lowtherová. "Když jsem vozila děti do školy, vykládala v autě sprosté vtipy." Že by se již tehdy pokoušela nějak vybočit z hranic bigotní výchovy? Ukázat, že na to má, že si to klidně rozdá s celým světem? V případě Janis ale vše bylo složitější. Po celý její život se v ní střetávaly dvě protichůdné tendence - podvědomá touha po uznání, po klidu a současně sebevražedná potřeba vše co by mohlo vést k naplnění těchto potřeb torpédovat. Smrtící mix, o tom není pochyb. "Texas je v pohodě, pokud se chcete usadit a dělat si svoje věci někde v ústraní," vzpomínala Janis po letech. "Taková jsem ale nebyla a nevěděla jsem, co si počít." Otec měl rád knihy a vedl dceru k tomu, aby přemýšlela a měla vlastní názor. A nedovolil, aby byla v domě televize. Janis si proto hodně četla, ráda a údajně dobře, malovala. A hodně jí to pálilo.
Uhry a špeky
Pro konzervativní atmosféru rodného města měla vždy jen opovržení, zároveň ale nikdy nelitovala, že si prožila jeho maloměstské pokrytectví. Její dětská citlivost a ideály byly sice utopeny v záplavě nenávisti a bolesti, zároveň jí umožnily vytvořit si obrannou skořápku, štít, za kterým se mohla lépe chránit. Když přišla do puberty, tvář měla samé uhry, hodně přibrala, barbínovské vlásky se jí začaly kroutit a zhnědly. Ve společnosti, která klade velký důraz na líbivou krásu, to znamenalo značný handicap. Jizvy, které jí po akné zůstaly, měla nejen na tváři, ale i na duši. Na střední škole to měla těžké: spolužáci jí opovrhovali a pokřikovali na ni "čůza mizerná". "Tehdy se rozhoduje, kdo patří mezi hotové a kdo mezi slabochy, ze kterých holek se stanou princezny a které zůstanou na ocet," vzpomíná její spolužák James Guidry. "Janis Joplinová byla zařazena do samostatné kategorie: byla to prostě čůza. Tehdy upadla v nemilost a od té doby se to s ní táhlo." Podvědomě se bála toho, že nebude dostatečně přitažlivá, a aby si získala přízeň kluků, snažila se být jako oni. To se jí dařilo, nadávat uměla jako dlaždič. A krok držela i v dalších "chlapských" disciplinách. Už tehdy se ráda napila, a vůči mužskému pohlaví také netrpěla nějakou přílišnou upejpavostí. I to jí ale bylo přičteno na vrub. Přitom pouze dělala věci, které její kritici také chtěli dělat - jen k tomu nesebrali odvahu. A tak o ní vykládali, že je dávačka. Když měla na slavnostním zakončení středoškolského studia vystoupit na pódium, byla z toho další aféra. Janis byla totiž pořádně sťatá. "Udělala jsem to ze vzteku, protože mě zavrhli," vysvětlovala. "Zásadně odmítali všechny moje přátelský gesta a to mě bolelo." Bolest léčila stále většími dávkami alkoholu, až se v sedmnácti musela léčit. Bezvýsledně. Láhev whisky Southern Comfort se stala natrvalo jejím poznávacím znamením. Měla tak špatnou pověst, že horší už to snad ani být nemohlo. Nedostala ani pozvání na maturitní ples. Celkové opovržení nad její osobou bylo takové, že ji podle jejích slov "vyštvalo ze třídy, z města a nakonec i z Texasu." Chtěla zmizet. A to co nejdřív a co nejdál.
Na cestě
Pokusy studovat se nevydařily, stejným fiaskem skončil i výlet do Los Angeles a do New Orleansu. Když jí tam došly peníze, pokusila se je vydělat prostitucí. Ale ani to nebylo jednoduché. "Nechtěli mě ani opilí námořníci," stěžovala si posléze. Někdy tou dobou - počátkem 60. let - začala zpívat po kavárnách v Austinu a v prostorách bývalé benzinové stanice. Honorář? Dva dolary a k tomu tolik piva, co ráčila vypít. Již tehdy měla nejraději blues, muziku, která je nabita emocemi, převážně smutnými pocity, která ale perfektně seděla její povaze a způsobu nazírání na svět. Janis si vyrazila i do San Franciska, známého svou bohémskou atmosférou. Zde se pokoušela zpívat po kavárnách a podobných podnicích, zároveň ale začala konzumovat drogy. Zprvu pouze marihuanu, s jídlem ale rostla chuť, a tak přešla na amfetaminy a tvrdé drogy. A samozřejmě dál náležitě chlastala. "S amfetaminy měla vážně problémy," vzpomíná hudebník George Hunter. "Píchala si to do žil. S kapkou ironie by se dalo říct, že ji zachránil heroin." Spíše se ale jednalo o vytloukání klínu klínem. Janis se brzy dostala na samé dno: "Drogy kouřila, brala, lízala, cucala, spala za ně s každým, kdo jí je nabídl." To se nutně muselo projevit na jejím zdraví. Janis začala hubnout, a když měla pouhých pětačtyřicet kilo, kamarádi se jí složili na lístek a posadili ji do autobusu směrem domů. Nejspíš jí tím - načas - zachránili život.
|